Zřizovatel nemocnice

Rozhovor s MUDr. R. Špačkem

Profesor Špaček: K atestaci jsem připravil desítky lékařů, jsem na to hrdý

Profesor Rudolf Špaček je uznávaným kardiologem a primářem interního oddělení Nemocnice Na Františku. V červenci byl vědeckou radou Univerzity Karlovy oceněn stříbrnou medailí za dlouholetou vědeckou a pedagogickou činnost. Od svých studentů mimo jiné vyžaduje profesionální a etický přístup. „Jsem zkrátka ze staré školy a už to nejde změnit,“ říká lékař, který byl v 90. letech u zrodu zcela nového systému péče o pacienty s infarktem.

Proč jste si z medicínských oborů vybral právě kardiologii? Co vás na ní lákalo?
Pro kardiologii jsem se rozhodl ještě jako medik. Především na začátku mých lékařských studií mě lákala hlavně akčnost tohoto oboru. Není to úplně taková klidná medicína, kterou lze předpokládat u ostatních oborů vnitřního lékařství. V kardiologii se často řeší rychlé změny zdravotního stavu a musí se dělat rukama. Mě tehdy zajímalo zavádění kardiostimulátorů, centrálních kanyl, zkrátka různé invazivní přístupy. Chirurgem jsem ale být nechtěl, přestože jsem absolvoval chirurgické stáže už na gymnáziu. Jenom operovat by mě nebavilo. Oproti tomu je interna širší obor a řekl bych, že i komplikovanější. Jako medik jsem jezdil v tzv. pojízdné koronární jednotce, což byl vůz, který patřil vinohradské nemocnici a obsluhoval pacienty s náhlými srdečními obtížemi na území celé Prahy. To byla pro mě velká škola. V bytech, během převozu a následně na koronární jednotce jsem se učil diagnostice, kardiopulmonální resuscitaci, zavádění centrální kanyly a podobně.

Jak velký rozvoj prodělala kardiologie za takřka čtyřicet let, co se jí věnujete?
Obrovský. Když jsem v 80. letech minulého století začínal, tak to byla úplně jiná doba. IKEM byl v Praze jediné zařízení, kde se operovalo srdce, katetrizace se téměř neprováděly a léků ovlivňujících kardiovaskulární systém bylo minimum.

A jak se vlastně tehdy infarkty léčily?
V podstatě několik týdnů trvajícím klidem na lůžku. Pacientům se nepodávaly ani základní léky jako aspirin nebo heparin, které, jak dnes víme, prokazatelně snižují úmrtnost těchto pacientů. Od poloviny 80. let ale léčba infarktů prošla bouřlivým vývojem. Jedním z pracovišť, která začala provádět moderní invazivní vyšetření a zákroky, jako jsou katetrizace a angioplastiky, byla právě vinohradská nemocnice, v níž jsem působil. V 90. letech pak došlo k vybudování celorepublikové sítě kardiocenter, díky nimž se pacient, který má bolest na hrudi a podezření na infarkt, ve velmi krátké době dostane na katetrizační sál. Tento model, jehož realizaci inicioval především profesor Widimský a jeho tým, jehož jsem byl součástí, získal řadu ocenění a dodnes je vzorem v podstatě pro celý svět. Z vědeckých studií, na kterých jsem pracoval, totiž vyplynulo, že je mnohem lepší pacienta odvézt do kardiocentra a provést angioplastiku, než rozpouštět sraženinu v koronární arterii na místě léky.

Kromě léčby kardiovaskulárních onemocnění se také věnujete vnitřním onemocněním obecně a svoje znalosti a zkušenosti předáváte studentům. Prozraďte nám, jak jste se vlastně k výuce mediků dostal? A změnilo se něco od doby, kdy jste začínal?
Samozřejmě i v této oblasti došlo k určitému vývoji. Za mých studentských let a následujících několik let po promoci bylo vysloveně prestižní záležitostí, když přednosta někomu dovolil, aby mohl učit. Tehdy totiž mohli vyučovat jen lékaři s titulem CSc., což je dnešní Ph.D., a se dvěma atestacemi. Mě však tenkrát náš přednosta, docent Strejček, umožnil vést stáže a učit mediky už po první atestaci, což bylo u některých kolegů i zdrojem určité závisti. Dneska je to spíše naopak. Lékaři mají spoustu jiné práce a mediků se málokdo chce ujmout.

Vás ale práce s mediky bavila…
Ano. Dá se říct, že výuce studentů na lékařských fakultách Univerzity Karlovy se věnuji od roku 1983 až dosud bez přerušení, a to formou seminářů, přednášek a vedení klinických stáží. Přibližně od poloviny 90. let jsem byl jmenován i do zkušební komise pro státní závěrečné zkoušky z vnitřního lékařství.

O stáž na vašem oddělení je prý velký zájem.
Nevím, čím to je, ale zájem je tak velký, že ani nejsem schopen všechny zájemce přijmout. Chodí k nám studenti čtvrtých, pátých i šestých ročníků ze všech tří pražských lékařských fakult a každý den je u nás na interně několik mediků.

Máte alespoň tušení, proč se studentům u vás tak líbí?
To je otázka spíše na ty mediky, ale zřejmě jim vyhovuje náš přístup, který je, řekl bych, poměrně liberální. Studentům necháváme určitou svobodu v tom, co chtějí vidět a co je zajímá. Zároveň se toho mohou hodně naučit. Projdou si například centrálním příjmem neselektovaných pacientů, které vozí záchranky, vyzkouší si první kontakt s nemocným, dozví se, co se s ním dělá, jak se vyšetřuje a kam potom směřuje dál. Podívají se na gastroenterologii, diabetologii nebo třeba echokardiografii. Podle jejich slov toho u nás vidí dost a je to pro ně přínos. Doufám tedy, že mluví pravdu.

Kromě toho jste také úspěšný v přípravě mladých lékařů k atestaci. Je to tak?
To je pravda. Jestli můžu být na něco hrdý, tak je to skutečnost, že za posledních 14 let, co pracuju v Nemocnici Na Františku, mi prošlo oddělením zhruba 25–30 lékařů po promoci, které jsem připravil na získání tzv. interního kmene, který nahradil dřívější první atestaci. Dalších asi 12 lékařů pod mým vedením složilo i specializační atestaci z vnitřního lékařství, původní druhou atestaci, a čtyři lékaři ještě absolvovali nástavbovou atestaci z gastroenterologie, aby mohli dělat invazivní gastroenterologická vyšetření. Řekl bych, že průměrně dva atestovaní lékaři ročně jsou docela dobrá lektorská úspěšnost.

Práce se studenty i začínajícími lékaři vás nepochybně musí bavit, když slyším, s jakým zaujetím o ní mluvíte.
Samozřejmě, i když je někdy náročné skloubit všechny mé pracovní aktivity. Na Františku se věnuji především pacientům a mám nejen zodpovědnost za celé interní oddělení, ale také zastávám funkci náměstka ředitele pro léčebně-preventivní péči, takže řeším záležitosti týkající se celé nemocnice. K tomu mám ještě na starost mediky a výuku lékařů. Ale kdyby mě to nebavilo, tak bych to nedělal.

Myslíte si o sobě, že jste přísný šéf?
Ano. Ale víte, přestože se v medicíně za čtyřicet let, co se v ní pohybuji, hodně změnilo, jsem v určitých ohledech stále ta stará škola. Práce u lůžka člověka poznamená. Pokud jde o vztah k pacientům a jejich příbuzným, mám v tomto směru zažité určité etické standardy, které už nejsem schopen změnit. Kladu například důraz na to, jak se mladí lékaři oblékají, jak se chovají k pacientům i jejich příbuzným, jak vystupují. Nevidím rád, když přijde medik na stáž a má krátké kalhoty, ušmudlaný bílý plášť, vlasy do copánků a náušnici v uchu. Někdo to může považovat za diskriminaci, ale já ho pošlu domů. Vím, o čem mluvím. Ostatně jsem si to mohl také vyzkoušet z pozice pacienta, když jsem byl sám upoután na lůžko. Vyžaduji tedy od mediků i lékařů určitý standard chování a vystupování. Lékař má zkrátka vypadat jako lékař.

Ocenění vědecké rady Univerzity Karlovy za významné dílo v oboru kardiologie a dlouholetou vědeckou činnost získal primář interního oddělení Nemocnice Na Františku prof. MUDr. Rudolf Špaček, CSc.

Celý článek si můžete přečíst na stránce UK.