Do nemocnice většinou přicházíme ve chvílích, kdy nás bolí tělo. Ale i tehdy může duše tiše toužit po vyslyšení. S kaplankou Mgr. Veronikou Kordíkovou, DiS. z Nemocnice Na Františku jsme si povídali o službě, která začíná nasloucháním a často končí úlevou. Nebo prostým pocitem, že na to člověk není sám.

Kdo se může stát nemocničním kaplanem?
Doporučuje se mít státní zkoušku z teologie. Podmínkou je také kurz nemocničního kaplana a důležité jsou osobní předpoklady a vlohy. Já osobně patřím k laikům. Mohu tedy založit rodinu a celkově při této službě vést běžný život. Církev mě pověřila duchovní službou, která spočívá v naslouchání a podpoře nemocných. Nezáleží přitom na tom, jakého jsou pacienti vyznání a jakou mají víru. Někdy si chtějí lidé jen popovídat, jindy se svěří se svou bolestí, jindy vzpomínají na svatbu v kostele. Snažím se naladit na každého podle jeho vlastního nastavení a rozpoložení.

Co vás k této práci přivedlo?
Sama pocházím z lékařské rodiny. Mám také určité zkušenosti – sloužila jsem jako pečovatelka v západním světě. Tamní systém domácí péče je propracovaný mnohem lépe než u nás, většina lidí tam umírá důstojně – doma. Já je doprovázím v průběhu nemoci v jejich domácím prostředí a sdílím jejich každodenní život. Pečovatelství mě naplňovalo mnoho let a přinášelo mi radost a vnitřní pokoj. Když jsem později objevila možnost kaplanské služby, poznala jsem, že je to moje cesta.

Jaké vzdělání kaplanka potřebuje?
Mám státní zkoušku z teologie a také kurz nemocničního kaplana. Prošla jsem základy krizové intervence. Je třeba zpracovat psychiatrická i onkologická témata a absolvovat odbornou praxi v nemocnicích či hospicích. Pravidelně také chodím na supervize a dále se vzdělávám v oboru.

Jak vypadá váš běžný den v nemocnici?
V systému zjistím, zda mě personál kontaktoval kvůli potřebám konkrétních pacientů. Poté procházím oddělení, mluvím s pacienty, s personálem. Podle situace svou přítomnost a pomoc nabízím i sama. Věnuji se pak těm, kteří o rozhovor projeví zájem. Často mě kontaktuje rodina pacienta. Vážně nemocní pacienti si dost často přejí, abych je v tichosti držela za ruku. Sdílím jejich utrpení vzájemnou blízkostí.

Plánujete si dopředu, koho navštívíte?
Ano, podle aktuální situace. Například pokud je někdo před operací, cítí se osaměle nebo se dozví těžkou diagnózu. Často jsem vyslána k pacientům, kteří se právě dozvěděli o svém závažném onemocnění. V tom případě je doprovázím ke smíření se s danou situací. Pravidelně se také účastním supervizí, kde se setkáváme s ostatními kaplany a sdílíme své zkušenosti. Mojí psychohygienou je pohyb, odreagování na kole a podobně.

Tato práce je jistě psychicky náročná…
Ano, zvlášť když jde o mladé pacienty nebo těžká onemocnění. Snažím se pracovní a osobní život oddělovat, ale některé příběhy ve mně zůstávají dlouho a zakořeňují hluboko. Právě proto je pro nás kaplany víra a supervize důležitá. Obojí nám pomáhá tyto chvíle emočně zvládat. Jako kaplanka žasnu nad tím, do jaké míry přinášejí svátosti a modlitby potřebnou úlevu a smíření. Stále se učím pokoře přímo od svých pacientů.

Stává se, že si pacient přeje kněze?
Ano, většinou jde v takovém případě o praktikujícího věřícího, který chce přijmout svátosti – například svátost smíření nebo pomazání nemocných. Jako laik je provádět nemohu, ale mohu zajistit kněze, který dochází do nemocnice každý týden.

Jak podle vás duchovní péče ovlivňuje uzdravení?
Významně. Ne vždy fyzicky, ale vnitřně určitě. Když má nemocný pacient oporu blízkého člověka, ví, proč chce žít. Má v sobě naději. Víra může být v každé situaci opěrným bodem. Pomáhá nám snášet bolest a dodává sílu přijímat reálné okolnosti, které jsou někdy jiné, než člověk očekával. Jsem svědkem velkých i malých zázraků.